22.6.1898 ... je to 120 let od narození Ericha Marie Remarqua ............ 120 let ......
Erich Maria Remarque ve svém dopise Marlene Dietrich píše 24. prosince 1937 z Porto Ronco :
....Velkou místností se line velmi tichá hudba, klavír a bicí, je to Charly Kunz, v gramofonu je připraveno asi dvacet jeho desek. Hudba, kterou miluji – mohu se při ní vznést, zaplout do snů, toužit - Vlastně jsme předtím nikdy nebyli šťastni, - často jsme byli téměř šťastni, ale nikdy jako nyní. Přiznej to – je to tak. Občas jsme štastni byli a občas ne – ale nikdy to nebylo tak úplně, aniž bychom mohli nemyslet na nic jiného, nikdy nezmizelo všechno, jako nyní.
........ tuto noc jsem vzal z mého sklepa, vykopaného do skály, nejlepší láhev Steinberger Cabinet 1911, z pruského pozemku s nejjemnějším označením původu. S láhví a se psy jsem sešel ke břehu jezera, které bylo silně rozbouřené s pěnícími vlnami, - před psy a jezerem, a před větrem z Orionu, jsem pronesl projev, který obsahoval jenom několik slov, - psi začali najednou štěkat a jezero vrhlo jednu velkou bílou vlnu, vítr začal foukat a přepadl nás svým nejhlubším burácením, Orion se třpytil jako šperk Pany Marie, a v kruhu opisující oblouk, láhev letěla nocí do jezera, jako dar bohům, kteří, dnes před léty, mně dali Tebe.
Možná láhev zůstane dole u sumců, kteří jí budou tlačit jejich jemnou tlamou, - možná se láhev stane úkrytem staré velké štiky, - možná bude skrýší pro štíhlého pstruha s červenými tečkami, který poruší zákon svého druhu a bude chtít snít o verších pstruhů, a krátkých filmech, - ale také možná po mnoha letech padne do sítě rybáře, a ten jí vytáhne na povrch, překvapený, uvidí na láhvi staré pečeti a strčí jí do kapsy své rybářské blůzy z hrubého plátna. A večer, doma, kdy "minestrone" bude snědená a na kamenném stole před domem, vedle cypřišů, bude servírovaný kozí sýr s chlebem, rybář se zvedne s obezřetností a půjde pro svůj nástroj, kterým oškrábe starou pečeť a otevře láhev mezi svými koleny. A najednou vše kolem se naplní vůní, - pozlacené víno začne zářit a kvést, rybář ucítí podzim, podzim Rýnských rovin, ucítí ořech a slunce, život, náš život, moje milovaná, naše léta vystoupí, náš život dávno prožitý se vrátí naposledy v hodinu, která předchází večeru, - závan, ozvěna, - a neznámý rybář nebude nic vědět o tom, co se ho tak něžně dotýká, vdechne, zmlkne a bude pít. Ale, pozdě večer, s přítmím, až bude rybář již delší dobu spát, dva motýli vzlétnou uprostřed noci jako temné šípy, dva pávi temné noci, o kterých se říká, že jsou duchem dávno zesnulých osob, které byly jednou šťastné, se přiblíží a zavěsí se celou noc na okraj sklenice, ve které bude zbytek vína pokračovat naplňovat omamnou vůní jejich chvějící se těla celou noc, dva motýli se potom odpoutají až k ránu, aby se ztratili v dálce, a rybář, na prahu domu, se svým rybářským nářadím v ruce, je bude sledovat pohledem, překvapený, protože nikdy předtím takové motýli v této oblasti neviděl......
Přeložil Paul Vechec
.......
A naše expedice se pokusí tu lahev najít ....
Lubka Lubánek