Člověk je od přírody tvor zvídavý a proto ho po celou dobu vývoje lákají všelijaká tajemství a dobrodružství. Po mnoho tisíc let bylo pro lidstvo jedno z největších tajemství, jak to vypadá pod vodní hladinou, co se tam odehrává, co tam vlastně je a žije. Posledních sto let technického vývoje přineslo lidstvu jedinečnou možnost podívat se pod hladinu jezer a moří a mnoho záhad tak objasnit. V tomto článku se podíváme na historii, vývoj a význam hloubkového potápění a na některé jeho formy.

Hloubkové potápění můžeme zařadit do kategorie technického potápění, kdy je kladen velký důraz na zdravotní stav potápěčů, úroveň jejich vycvičenosti a zkušeností, potápěčské vybavení, složení dýchaného média a povrchovou podporu. Pohled na to, co to vlastně hloubkové potápění je se může lišit, podle toho kdo daný ponor vykonává a kdo se na něm podílí. V rekreačním, sportovním potápění můžou být brány jako hloubkové potápění třeba už hloubky pod 30 metrů. Jiný pohled budou mít na toto téma techničtí potápěči, pro které začíná hloubkové potápění hloubkami od 60 metrů. Pro potápění s povrchovou dodávkou dýchaného plynu jsou to hloubky až od 100 metrů. Tady je jasně vidět, že pro každého představuje velká hloubka něco jiného a každý se potápí do hloubek dle svých možností.

Hloubkové potápění může mít zcela jiný význam v pracovním potápění, kdy různé společnosti zabývající se podmořským výzkumem, potápěčskými pracemi a podobně mohou do svého vybavení a týmu investovat nemalé prostředky. Například při raných pokusech prováděných společností Comex s použitím hydrelioxu, trimixu či jiných směsí, bylo dosaženo mnohem větších hloubek než v rekreačním technickém potápění. Příkladem je experiment Janus IV spolešnosti Comex z roku 1977, kdy bylo na volném moři dosaženo hloubky 500 metrů. Rekord na otevřeném moři byl dosažen roku 1988 v rámci projektu Hydra 8, kdy tým potápěčů Comexu provádějících experimentální montážní práce na potrubí ve Středozemním moři pracoval v hloubkách přes 500 metrů. Potápěč Patric Raude tehdy sestoupil až do hloubky 534 metrů a stal se tak potápěčem pracujícím zatím v největší hloubce. V těchto podmínkách, kdy potápěči byli v prostředí s okolním tlakem 50x vyšším, než je tlak atmosferický museli dýchat přesně namíchanou směs hydreliox (konkrétně 1 % kyslíku, 50 % hélia, 49 % vodíku), která je pro ně v daných hloubkách „bezpečná“. Zatím největší hloubky 701 metrů, dosáhl Theo Mavrostomos roku 1992 v rámci projektu Hydra 10. Celý sestup byl uskutečněn pomocí dekompresních komor v centrále Comexu ve Francii a byly použity opět směsy heliox a hydreliox (nyní 0.56 % kyslíku, 71.27 % hélia a 28.17 % vodíku).

Dalším odvětvím dosahování velkých hloubek je používání tzv. Atmosférických potápěčských obleků. Tyto obleky umožňují velmi hluboké ponory, a to až do hloubek 700 metrů. Výhodou těchto obleků je velká odolnost vůči okolnímu tlaku a udržení tím atmosférického tlaku v prostoru kde se nachází potápěč. Tím jsou odstraněny všechny problémy spojené s dýcháním plynů pod velkým tlakem a není tedy potřeba dodávat potápěči žádnou speciální směs. Také při výstupu není potřeba dodržovat výstupovou rychlost a provádět dekompresní zastávky.

S rozvojem potápěčské techniky došlo také k velkému rozvoji rekreačního technického potápění, při kterém se potápěči snaží dosáhnout s dýchacím přístrojem co největších hloubek (viz níže). I zde je samozřejmě potřeba dýchat přesně složenou směs plynů pro danou hloubku a dodržovat daný dekompresní výstup. Stačí jedna chyba v dýchané směsi a následky pro potápěče mohou být fatální. Rekordní hloubku 330 metrů zatím drží Pascal Bernabé.

Některé hloubkové limity

12 metrů Rekreační potápění - limit pro potápěče ve věku do 12 let.

18 metrů Rekreační potápění - limit pro potápěče s kvalifikací OWD.

30 metrů Rekreační potápění - doporučený limit pro potápění se vzduchem. V této hloubce se již u dospělých začínají objevovat příznaky dusíkové narkózy.

40 metrů Rekreační potápění - hraniční limit pro potápění se vzduchem.

55 metrú Technické potápění - limit pro "extended range" ponory se stlačeným vzduchem (maximum pp O₂ o 1,4 ATA).

65 metrů Hloubka při které dosáhnete při potápění se vzduchem mezní hranice toxicity kyslíku.

100 metrů Technické potápění - doporučený limit pro potápění s Trimixem.

155 metrů Rekordní hloubka dosažená při potápění se vzduchem.

200 metrů Absolutní limit pro prostup světla z povrchu.

330 metrů Světový rekord dosažen člověkem při potápění s dýchacím přístrojem.

Zvláštní problémy spojené s hlubokými ponory

Hloubkové potápění přináší mnohem více nebezpečí než rekreační potápění na volné vodě (OWD apod). V závislosti na parciálním tlaku dusíku hrozí dusíková narkóza, která začíná pocity euforie a přehnané sebedůvěry, ale poté vede až k ovlivnění myšlení, úsudku a zhoršení paměti podobné intoxikaci alkoholem. Při rychlém vynoření z hloubky, bez dodržení dekompresních postupů je velká pravděpodobnost vzniku dekompresní nemoci, kdy se v krvi a tkáních začnou tvořit bublinky interního plynu. Tyto bubliny způsobují mechanické a biochemické procesy, které vedou k rozvoji nemoci. Příznaky dekompresní nemoci mají tendenci projevit se až po dosažení hladiny. Další nebezpečí je možnost vzniku kostní degenerace ( dysbarické osteonekrozy), která je způsobena vznikem mikrobublin uvnitř kosti, nejčastěji v horní části paže a stehna. Kromě zde uvedených možností, je spousta dalších, spojených s používáním různých směsí v různých hloubkách, které ohrožují hloubkové potápěče. Vždy je proto potřeba vše důkladně plánovat, aby se všem těmto nebezpečím předešlo. Hloubkový potápěč musí být vždy na ponor perfektně připraven, v dobré fyzické i psychické kondici.

Při použití běžného potápěčského přístroje, je spotřeba dýchaného média úměrná okolnímu tlaku. V 50 metrech pod hladinou, kde je tlak 6 bar, potápěč při nádechu vdechne 6x tolik plynu jako na povrchu (1 bar). Těžká fyzická námaha způsobuje další zvýšení spotřeby plynu, které s přibývající hloubkou vede ke zvýšenému úsilí při dýchání. Daná situace zvyšuje riziko hyperkapnie , přebytku oxidu uhličitého v krvi. S přibývající hloubkou se taky zvyšuje počet a délka dekompresních zastávek při výstupu (celková délka výstupu). Potápěč, potápějící se v 6 metrech může v této hloubce setrvat mnoho hodin, aniž by musel provádět dekompresní zastávky. V hloubce 40 metrů už může potápěč setrvat v nejhlubší části ponoru jen pár minut, aniž by byly dekompresní zastávky potřebné. Jakmile potápěč překoná danou hranici, kdy je potřeba dekompresní zastávky provádět, nemůže v případě nouze provést okamžitý výstup na povrch, aniž by riskoval dekompresní nemoc. Všechny tyto úvahy vedou k potřebě podstatně většího množství dýchaného média, které je potřeba při hloubkovém potápění oproti potápění rekreačnímu. Potápěč nese vetší množství dýchaného plynu, aby kompenzoval zvýšenou spotřebu v hloubce a při dekompresním výstupu. Tento technický problém můžeme vyřešit použitím přístroje s uzavřeným okruhem. Rebreathery pracují s plyny mnohem účinněji, než přístroje s otevřeným okruhem, jsou však ze své podstaty složitější. Použití dýchacích směsí založené na složce helia (trimix apod.) snižuje riziko dusíkové narkózy a také jsou výrazně zlepšeny limity kyslíku. Z výše uvedených a mnoha dalších důvodu musí proto potápěč uplatňovat metodický přístup k plánování a provádění ponorů, aby minimalizoval možná rizika.

Ultra-hloubkové potápění

Mezi technickými potápěči, existují určití elitní potápěči, kteří se podílejí na ultra-hloubkovém potápění pod 200m (za použití uzavřených okruhů-rebreatheru a helioxu). Ultra-hloubkové potápění vyžaduje mimořádně vysokou úroveň vzdělání, zkušeností, fyzické připravenosti a povrchové podpory. Je známo, že pouze osm (nebo možná devět) osob, překonalo s dýchacím přístrojem hloubku 240 m. To je méně, než je počet lidí, kteří kdy chodili po povrchu měsíce. Takzvaný svatý grál přístrojového hloubkového potápění, hloubku 300m (1000 stop) zdolal jako první John Bennett v roce 2001, a od té doby byla tato hloubka překonána je ojediněle.

Je jen málo potápěčů, kteří se věnují ultra-hloubkovému potápění a překonalo hloubku 200m. Mimo výše uvedené patří mezi ty známější například Alessandro Scuotto, Marco Reis, Mario Marconi, Paul Raymeakers a Pim van der Horst.

Použití vzduchu při hloubkovém potápění

Přestože hloubkové potápění se vzduchem je extrémně nebezpečné, byl před popularizací Trimixu pro nastavení hloubky světového rekordu používán konvenční vzduch. To samozřejmě vedlo k vysokému riziku dusíkové narkózy a taky se vysoce zvyšovalo riziko otravy kyslíkem. Díky tomuto nebezpečí docházelo mezi potápěči snažícími se o dosažení velkých hloubek k dost vysoké úmrtnosti. V knize Breta Gilliama „Deep diving“ je popsáno několik fatálních pokusů o rekord a taky menší počet úspěchů.

Pár potápěčů, kteří přežili extrémně hluboké ponory se vzduchem:

• 1947 Frédéric Dumas a Jacques Cousteau se potápějí do 94m
• 1959 Ennie Falco prohlásil, že dosáhl hloubky 133m, ale neměl žádný důkaz
• 1965 Tom Mount a Frank Martz dosáhly hloubky 110m
• 1967 Hal Watts a AJ Muns dosáhly hloubky 120m
• 1968 Neil Watson a John Gruener se na Bahamách potápějí do 133 m. Watson poté prohlásil, že kvůli narkóze nemá žádnou vzpomínku na to, co se dělo ve spodní části sestupu.
• 1990 Bret Gilliam provádí ponory až do hloubky 138 m. Překvapivě zůstává Gilliam do značné míry funkční a je schopen i v této hloubce dokončit základní matematické úlohy a odpovědět na jednoduché otázky předem napsané na břidlici jeho posádkou.
• 1993 Bret Gilliam rozšiřuje svůj vlastní světový rekord na 145 m. Opět nehlásí žádné nežádoucí účinky narkózy nebo kyslíku.
• 1994 Dan Manion stanovuje aktuální rekord pro hluboký ponor se vzduchem na 155 m. Manion byl díky narkóze téměř úplně neschopný normálně fungovat a nemá žádnou vzpomínku na dobu strávenou v hloubce.

V úctě k vysoké úmrtnosti, Guinessova kniha rekordů přestala zveřejňovat záznamy o hloubkových rekordech dosažených se vzduchem.

Tento článek jsem napsal tak, aby byl co nejvíce srozumitelný lidem, kteří nemají s technickým a hloubkovým potápěním zkušenosti a jen se chtějí něco nového dozvědět. Myslím že není potřeba je zatěžovat složitostmi tohoto tématu, proto mi doufám někteří techničtí potápěči prominou styl popisování určitých náležitostí a taky malou obsažnost článku.

Autor Radim